22. 2011

duben

Jak si v ČR připadám 20 let za vyspělými opicemi

Kdysi dávno, kdy ještě malý Adámek nechodil ani do školky, přivezl domů jeho tatínek zvláštní, prazvláštní zařízení. Malý Adámek, zvyklý z domů na psací stroj jako nejnovější výdobytek technologie, byl jako u vytržení. Blikalo to, pípalo to a dokonce to mělo hromadu tlačítek. Některá byla s čísly, některá bez, ale po zmáčknutí jakéhokoliv z nich vydal přístroj varovné pípnutí. Nejdivnější na tom zařízení byla ale klika přichycená pomocí divně zkroucené šňůry.

Kdysi dávno, kdy ještě malý Adámek nechodil ani do školky, přivezl domů jeho tatínek zvláštní, prazvláštní zařízení. Malý Adámek, zvyklý z domů na psací stroj jako nejnovější výdobytek technologie, byl jako u vytržení. Blikalo to, pípalo to a dokonce to mělo hromadu tlačítek. Některá byla s čísly, některá bez, ale po zmáčknutí jakéhokoliv z nich vydal přístroj varovné pípnutí. Nejdivnější na tom zařízení byla ale klika přichycená pomocí divně zkroucené šňůry.

Po chvíli se malý Adámek dozvěděl, že to je fax a jediný užitek z něj byl, že uměl kopírovat Adámkovy čmáranice. Občas začal po chvíli zvonění hrozivě pípat, vrzat a vrnět a při tom z něj vylézala dlouhá nudle papíru, která se ihned rolovala a její čtení vyžadovalo minimálně čtyři ruce.

No a tak šel čas, Adámek rostl, začal chodit na základní školu a srolovaných papírů z faxu ubývalo a ubývalo, až jednoho dne přestaly vylézat úplně. Občas se sice ještě nějaký zbloudilý objevil a to pak tatínek vždy nadával, protože sehnat papír do faxu bylo náročné a drahé a proto se jednoho dne fax zrušil úplně. Stejně už tatínek dávno měl e-mail a s Adámkovou pomocí jej i zvládl ovládat a využívat.

Adámek byl vždy šikovný přes počítače a vyústilo to až k tomu, že začal někdy ve dvanácti letech programovat. Programoval rád a protože se chtěl naučit něco nového, přihlásil se na střední školu se zaměřením na informatiku. Tam se v programování hodně zlepšil a do ruky se mu dostal první přístroj s jablíčkem na hřbetu. Později se mu dostal do ruky další přístroj s jablíčkem, který tentokrát obsahoval i GSM modul a Adámek se začal zajímat o to, jak pro něj udělat vlastní program.

Zjistil, že jeho obyčejné PC bez jablíčka se na programování pro jablíčkové přístroje údajně nedá použít a po několika dnech strávených v terminálu napojený na svůj milovaný přístroj přes SSH si tyto zprávy sice vyvrátil, ale k použitelnosti měl tento způsob daleko. Inu nechal Adámek programování pro jablečný telefon ležet ladem, protože neviděl reálně, že někdy bude mít s jablíčkem i počítač.

Ale co by to bylo za pohádku, kdyby se neděly nadpřirozené věci. Adámek se jednoho krásného dne, kdy zrovna dozrávala jablka dozvěděl, že má k dispozici dost zlaťáků. Dokonce tolik, že z toho zvládne zaplatit i počítač s jablíčkem a protože jeho prachobyčejné a prachuplné PC mělo víc let, než si dokázal představit, protože mu to číslo připadalo jako věčnost vzhledem k jeho nízkému věku, vysypal jednoho dne paní pošťačce do ruky tři měšce zlaťáků a jeden zlaťák přihodil od cesty k tomu.

Inu programování pro jablíčkový telefon začalo na novo, tentokrát v přívětivém prostředí oficiálních aplikací a nástrojů. Kámen úrazu přišel, když chtěl Adámek svůj výtvor vyzkoušet přímo na telefonu. To se dozvěděl, že musí být registrovaný vývojář a později s hrůzou zjistil, že taková obyčejná registrace ho bude stát další zlaťáky.

Touha vytvořit vlastní výtvor ale byla velká, a tak, když si byl Adámek jistý tím, že nějaký svůj výtvor dodělá do doby, než se mu registrace vyřídí – byl poučen, že může trvat až tři měsíce, což mu v tehdejší digitální době připadalo jako věčnost – jal se poprat s registrací a začal vyplňovat všechny potřebné údaje.

Po vyplnění všech údajů přesně podle zadání a vymyšlení si telefonního čísla, které by splňovalo potřebný formát, klepl na tlačítko, které ho přesměruje na poslední část registrace s potvrzením. Po načtení stránky na druhý pokus – při tom prvním na něho vyskočila číslovka značící chybu serveru – si připadal, jako by mu stránka vylila na hlavu kyblík plný nepěkně páchnoucí tekutiny. Nenápadným písmem se na ní totiž objevilo, že nemůže zaplatit digitálně, protože to jablečná společnost v jeho království nepodporuje. Mohl se sebevíc přesvědčovat, že to musí být nějaká chyba, když přece běžně nakupoval u této společnosti svou krásnou platební kartou, mohl se sebevíc dívat na datum, jestli náhodou není Apríla, ale nebylo.

No začal se Adámek ptát jiných jablečných lidumilů, kteří už toto pranýřování podstoupili a nestačil se divit. Všichni museli ručně vyplnit papírový formulář – i když už data jednou zdlouhavě zadávali v digitálním formuláři – a to včetně údajů o své platební kartě a poslat jej faxem. Adámek naštěstí už od svého útlého mládí věděl, co to fax je, jen si nebyl jistý, zda v dnešní době ještě vůbec jde takové zařízení použít.

Naštěstí jeho tatínek fax tehdy před lety nevyhodil, ale chytře uschoval, kdyby jej bylo třeba, a tak má Adámek naději, že fax pošle sám a nebude muset nikomu do ruky dávat své citlivé údaje, aby mu fax poslal na to strašně dlouhé číslo, které směruje k jinému faxu někde na druhém konci světa.

A to je pro dnešek vše, milé děti. Stejně už jste unavené a zíváte mi tady jeden přes druhého. Zítra je taky den a babička si musí připravit pokračování, které už za ty roky zapomněla. A ty Aničko nelži, ty jsi zívala stejně jako ostatní! Ne Honzíku, opravdu až zítra!

Komentáře

Gamelicker

Gamelicker

14:10 22.04.2011

Třeba se Adámek jednou dočká toho, že jablíčková společnost pochopí, že nejen v imperialistických zemích jí může kvést pšenka. Ale to už je na jinou pohádku.


Kenn

Kenn

17:28 22.04.2011

Ono to bohužel není jen problém jablíčkové společnosti.


slanecek

slanecek

21:08 01.05.2011

Ale taky se na tom nějak podílejí :) A jak ta pohádka skončila?

Btw nepoužívej tak často slovo „Inu“.


Kenn

Kenn

09:14 02.05.2011

Pohádka skončila tak, že po úspěšném odeslání faxu na první pokus přišlo potvrzení o zaplacení hned první pracovní den. Překvapili.

Až budu zase psát pohádku, pokusím se dát si na to pozor :)


 

Hledej